Přicházíte ráno do firmy, berete za kliku a ruka vám jde ztěžka. Jako by bylo dopředu jasné, co se bude dít. Slabý pozdrav, slabá odezva. Jdete otevřeným prostorem ke své kanceláři. Kolegové sedí nahrbeni u svých počítačů, na stolech zbytky snídaně. Ptáte se: „Něco nového?“ Odpověď: „Ani ne,“ nebo „Všecko běží.“ Všecko běží, ale vnímáte nehybnost. Nic […]
Článek v sekci: Lidské zdroje
Přicházíte ráno do firmy, berete za kliku a ruka vám jde ztěžka. Jako by bylo dopředu jasné, co se bude dít. Slabý pozdrav, slabá odezva. Jdete otevřeným prostorem ke své kanceláři. Kolegové sedí nahrbeni u svých počítačů, na stolech zbytky snídaně. Ptáte se: „Něco nového?“ Odpověď: „Ani ne,“ nebo „Všecko běží.“
Všecko běží, ale vnímáte nehybnost. Nic se neděje. Prostě všední den? Co Vás čeká? Nejdříve rozhovor s kolegou, který si přijde říci o vaše rozhodnutí. Nevíte vlastně, oč jde. Na něčem dlouho pracoval. Má všechny informace. Bude se na vás dívat a nepomůže vám. Až bude odcházet, bude v klidu, rozhodnutí nebude jeho. A co vy?
Za půl hodiny je porada. Kolegové se trousí, pod paží papíry a v ruce hrnky s kávou, čajem, slyšíte šoupání židlí. Začínáte. Včera jste rozeslal zadání. Dnes očekáváte návrhy řešení určité situace. Očekáváte je? Vaši lidé očekávají váš návrh? Slyšíte obvyklé námitky, upozorňování na rizika. Výčet možných postupů. Bude to chtít další rozhodnutí. Nikdo se k tomu nemá. A co vy?
Najednou se všichni rozcházejí. Slyšíte se, jak říkáte: „Pavle, ještě tu chvíli zůstaňte.“ Pavel, jeden z vašich zaměstnanců včera podal výpověď. Nebyl jste u toho, asistentka Vám to večer zavolala. „Pavle, Kolik let se známe. Co se stalo? Proč jste za mnou nepřišel?“ „Omlouvám se, myslel jsem, že tu budete. Není v tom nic. Mám pocit, že to nikam nevede. Chci zkusit něco jiného.“ Rozumíte mu. Koneckonců, sám cítíte tu nehybnost. Pavel to vyřešil, rozhodl se. Prostě se sebere a půjde někam jinam, protože může. A co vy?
Připomíná vám to něco?
Podnikatelé, se kterými se setkávám, podobnou situaci často popisují. Vlastně spíše vyjadřují své pocity. Pojďme se podívat na to, co za tím vězí.
Jsou to nevyřčené otázky, které nám mohou napovědět. Proč nikdo nevidí to, co vidím já? Jak se zastavit a vystoupit z kruhu opakujících se činností a vytrácející se energie? Je to jen můj pocit a musí to tak být?
Jakmile si silně uvědomíme potřebu změny, vynoří se další otázky. Jak na to? Můžeme si to dovolit? Kdo do toho se mnou půjde? Když se do toho opřeme, neztratíme se v dílčích starostech?
Na tyto i další otázky potřebujeme dostat odpovědi. Nejprve je ovšem důležité je vyslovit. Přiznat si je. Je to vlastně prosté. I lidé kolem vás, ve vaší firmě, se neptají. Nejste sám, kdo vnímá, že tahle to nikam nevede. A nejste sám, kdo se bojí je vyslovit. Jako by hrozilo nebezpečí…
Nejde nám teď o to probírat proces změny a jeho řízení. V první chvíli není podstatné vědět, co s tím. Důležité je VIDĚT TO. Silně prožívat pocit potřeby změny. Sdílet tento pocit. Prvním krokem je shoda na tom, že je něco špatně, pojmenování problému, situace, ve které jsme uvízli. Společně s těmi, kteří jsou pro nás důležití. Protože i na nich záleží, zda se tentokrát skutečně něco změní.
Je to zvláštní. Často nemáme problém položit svým lidem otázku, jestliže je nám známa odpověď. Ale položit otázku, pokud odpověď neznáme, vyžaduje odvahu. Protože odpovědí nám může být mlčení. Protože ještě nemáme jistotu, že pro ostatní je naše otázka také naléhavá.
Nejsme tu ovšem proto, abychom všechno věděli, ale abychom inspirovali, ukazovali směr a hledali. Hledali společně. Nebo snad naše firma může fungovat bez spolupráce? Nemůžeme to přece zvládnout sami, bez těch, kterých se to týká.
Z uvedeného vyplývá, že je důležité ostatní zaujmout pro problém. Dokázat jim sdělit, co vnímáme, cítíme, tak, aby to přímo VIDĚLI. To je skutečný první krok na naší cestě. Ovšem principem, který nám to umožní a který potřebujeme uplatnit je OTEVŘENOST.
Otevřenost – vůči vlastním pocitům, vůči tomu, co vnímají ostatní
Když nám je jasné, že to, co vidíme my, vidí i ostatní, je pro nás snazší o tom hovořit. Živá reakce nás pak utvrdí v tom, že má smysl dát energii do akce. Je ovšem potřeba nejprve zaujmout, uhodit na tu správnou strunu. Nechat ji zaznít. Pokud se nám to povede, dostane se nám odezvy. Ano, to je ono. K roli toho, kdo vede, patří být první. Být první, v pojmenování toho, co ostatní nejasně cítí. Je to zážitek. Jste znovu ve hře. To, co bude následovat, může být skutečně jízda. Zajímají vás zážitky těch, kteří už tím prošli? Zde jsou.
Berte prosím tento článek jako začátek úvahy na dané téma. O tom, co dalšího je důležité pro to, abychom dokázali uskutečnit změnu, kterou si přejeme, budeme pokračovat zase někdy příště.